Chlad mě budí do tmy a pod šepotem hřející peřiny otevírám oči. Venku je ještě šero, ale město se už pomalu začíná probouzet k životu. Odhazuji přikrývku, která je kolem mě obmotaná jako horký had, a usedám ke stolu. Diář vítá první den v měsíci a já se zamýšlím. Dnešek všechno změní, bude to jeden z těch dnů, na které si vzpomenete ve vlnách oceánu a očích svých milovaných. Moment, který dá význam novým zítřkům.
Procházím agendu na další týden a zpoza notesu vypadává zapadlá poznámka. Poznávám svůj rukopis a na značně zmačkaném papíru stojí sedm písmen. Mou hlavou proletí tisíce myšlenek a zadívám se na zaprášený papírek. Erasmus. Stojím před oknem, poslouchám šepot stromů ve větru a přemýšlím nad mým životem. Zdá se mi, jakoby každý další rok byl kratší a těžší. Noci jsou delší, povinnosti obsáhlejší a konfety krásných chvilek se vytrácí v komfortní zóně. Házím rukavici do ringu a vyplňuji formulář, protože kdy jindy, než ted'.
“We are born in one day. We die in one day. We can change in one day. And we can fall in love in one day. Anything can happen in just one day.”
Odesláno. Zdá se mi poněkud zarážející, jak velkou roli hrály, a stále hrají, právě tyto malé okamžiky. Stačilo by jedno kliknutí, hodinový odpočinek, nebo pohled na druhou stranu a nikdy by se dráhy osudy nestřetly. Všechno by bylo úplně jinak a můžeme jen hádat, jestli lépe, nebo hůř. S jistotou Vám ale povím jedno.
Vyšlo to.
Odpočet do Irska právě započal.
Sedím na posteli pražského prázdného bytu a kontroluji zítřejší let. Kalendář hlásí pátek 19. ledna 2018 a mně až poprvé v naprostém tichu dochází, pro co jsem se to k čertu upsala. (Spoiler alert, nevím naprosto nic a budu se sakra divit, jaký seriál pro mě život přichystal.) S děsem v očích a tlukotem v srdci kontroluji zítřejší let, procházím pečlivě sestavený plán a snažím se alespoň na pár hodin prospat. Mezinárodní podpora nesmí chybět a tak se s přáním št'astné cesty odebírám do říše snů.
“If you put yourself in a position where you have to stretch outside your comfort zone, then you are forced to expand your consciousness.”
Budík naplňuje místnost ostrými vysokými tóny a já si poprvé uvědomuji, jak zatvrzelý mezek jsem. Moje touha dosáhnout každého goalu, byt' za vysokou cenu, je tak velká, že jsem dnes zase o kus blíž k cíli, byt' za sebou nechávám všechny své blízké. V mysli se mi vybavuje okamžik z předešlého dne. Bytem se nese strach, tikot ikeovských hodin a Táta se se mnou rozpačitě loučí. Podává mi ruku a se slzami v očích odchází co nejrychleji z bytu. Jako facka z jedné a z druhé strany mě tato vzpomínka probouzí k životu a spěchám se připravit k odletu. S důvěrou ve Vesmír a mantrou "Všechno se děje z nějakého důvodu" spěchám s motivací yesmana na autobus, kde už čeká pražský spoj č. 905. Ulice jsou tiché a prázdné a první paprsky dopadají na okraje silnice. S přesností králů přijíždíme na Terminál číslo 2 a ve mně se odjist'uje bomba paniky. Projít kontrolou, počkat si na otevření gatu a s pasem v ruce vstříc něčemu naprosto šílenému, ale vzrušujícího do poslední sekundy čekání. Usedám na své místo a motory se roztáčení. Hluk a energie rozvibruje letadlo a cítím husí kůži až na krku. Krůček po krůčku, tlak sílí a letadlo zrychluje. Momenty dělí tento okamžik a letadlo se poprvé odlepuje od země a my stoupáme. Jsem oněmělá. Vychutnávám si pohled pro bohy a euforie prostupuje každičkou buňkou mého těla. Děs střídá nadšení a až teprve ted' si uvědomuju, co za blázna vlastně jsem. Modlím se ke všemu dobrému, aby měla moje dcera víc rozumu a stačily ji vrcholky Tater.
Po tříhodinovém letu přistáváme s hodinovým časovým posunem a hned po výstupu z letadla zakusuji pravé irské počasí. Kapičky deště mi rámují obličej a za maličkou chvilku už jsem celá promočená. Utíkám se svým zlatavým kufrem dovnitř a přes security hledám místo pro usednutí. Kupuji si mangový juice a cítím se jako Casey Neistat. Nová země, nové příležitosti, nový příliv motivace. Po krátkém odpočinku přijíždí autobus, a tak jedu čtyři hodiny v naprosté tmě a jen světýlka a hvězdy na nebi ukazují cesty k mému novému domovu. Z rádia se line těžký irský akcent a do pozadí hrají nejnovější hity řidičova playlistu. Mobil je bez sítě, baterka se vybíjí a první výzvy na sebe nenechají dlouho čekat. Bez možnosti kontaktovat ubytovatelku vystupuji na hlavním autobusovém nádraží a hra začíná. Vnitřní nejistota se střídá s naprostým rozhořčením, které vrcholí podivnými zásuvkami na hlavním nádraží. Bez telefonu, bez nabíječky, uprostřed Irska a ve tmě. Sedám si na lavičku a snažím se najít zbytek sebekontroly, který ve mně ještě zbyl, protože všechno se přeci musí nějak vyřešit.
Po deseti minutách a začínajících omrzlinách ke mně přichází krátkovlasá blondýna v kostkované vestě, která poznává ve vysoké Evropance svého hosta a po příliš dlouhém medvědím objetí přichází představení a jízda k novému ubytování. Město se zdá živé a plné energie, narozdíl ode mě, která po krátkém vybalení zvládnu tak sprchu, krátké představení a únavou upadám do staletého spánku. Mám na sobě dva svetry, šálu a ve vzduchu tančí beránci.
Nezbývá mi nic jiného, než usnout s vidinou teplého moře. (Spoiler alert, nebude. :D)
Po dvanáctihodinovém kómatu otevírám oči a jsem zmatená, kde to vlastně jsem. Stěny nevypadají povědomě a v pokoji není víc než sedm stupňů. Při pohledu do levého rohu nabývám vědomí a kufr mi připomíná úklid. Jsem promrzlá na kost, ale protože porážku nepříjmám, je čas s tím něco udělat.
Odebírám se k tomu, co mi vždy šlo nejlíp, a tak motivuju sebe sama, nastavuju mindset na optimismus a organizuji mé minimalistické království. Po snídani a zběžném zabydlení odcházím do obchodu a nebylo by to ono, kdyby jsme od začátku nehráli hru na faily.
Fail číslo jedna, ztrácím se. Při lovu na hlavní ulici odbočuji špatným směrem a ocitám se v prostranství cizího rodinného domu. Kamery červeně blikají, alarmy pískají, pes startuje, je čas na úprk. Fail číslo dva, víte co, raději toho necháme. Nebudeme se radovat na cizím neštěstí, že ano. A tak se zabydluji. První měsíc je těžký, ale zároveň v sobě skýtá možnosti plné výzev a osobního růstu, o kterých by se mi ani nesnilo, a také potkávám nové kamarády, o kterých už od začátku můžu říct, že naše přátelství neskončí za hranicemi Irska. Rachel, Fatimah, Wendy & Anaïs
Den za dnem utíká a první měsíc je za námi. Objevuji nová místa, potkávám nové přátele a zároveň se utvrzuji v tom, že se nepodřizuji nikomu a nikde, a tak vznikají první vtipné kovbojky, které se objevují na sociálních sítích. Aby se ale nikdo dlouho nenudil, přichází po prvním měsíci do Irska sněhová bouře Emma. Podcasty a předpovědi počasí hlásí živoucí apokalypsu a první sněhové vločky dopadají i v našem městečku. Lidé s košíky drancují obchody, všude panuje strach a zmatek a já si v poklidu užívám filmové situace do té doby, než se dozvím, že se do dvou dnů musím vystěhovat. Tvrdé mrazy totiž popraskaly v domě vodovodní potrubí a byt' bylo ubytování pravý očistec, ocitám se uprostřed takového bezvládí, jaké si jen stěží umím představit. Sněhová bouře na cestě, povinnosti do školy v plném proudu a já momentálně bez proudu, bez vody a bez ubytování. Hledím na bílou stěnu a sedím uprostřed ledového pokoje. Nikdo a nic za mě nic nevyřeší a jestli jsem si někdy v minulosti myslela, že mám problém, tak je čas otestovat své limity. Házím na sebe oblečení a nedovoluji si nechat vstoupit do mysli jedinou negativní myšlenku. Procházím všechny možné inzeráty a vydávám se ven do bouře hledat nový domov. Kapičky mrazu mě bičují do tváře a já znám jenom jedno jediné východisko. Prostě to půjde.
Kontaktuji realitního makléře a stojím před ulicí historických domů nedaleko centra. Mraz mi postupuje páteří, makléř má zpoždění a já začínám vidět před obličejem hvězdičky. Má zatvrzelost mi nedovoluje nic jiného než stát a vydržet a za chvíli se ukazuje postarší pán v zelené bundě s velkými d'olíčky ve tváři. Zavádí mě do dvoupatrového domu, které již obývají dvě studentky medicíny a postupně směřujeme do možného budoucího pokoje. Stěny jsou zatuchlé a plesnivé, pokoj je velký tak pro kočku a já stále čekám, kdy se objeví někdo s kamerou a natočí virál. Bohužel, nic takového se neděje a po čtvrthodinovém vyzdvyhování všech kvalit a kladů zdvořile odmítám. Odmítám byt a odmítám se stát obětí situace. Volám makléři číslo dva, tři, čtyři a po několika dalších prohlídkách upadám do melancholie. Odebírám se do vnitřního klidu a modlím se o zázrak. Malý, nečekaný úkaz, který mi najde nové bydlení.
Je 16:30 a stojím před nákupním centrem. Obchody jsou už dávno uzavřeny kvůli Emmě a peříčka sněhu pomalu tančí po obloze. Prostupuje mě chlad a beznaděj. Sázím vše na jednu kartu a zároveň cítím jemné šimrání štěstí. Ted' to vyjde, věřím tomu.
O deset minut a s malý zpožděním přijíždí červená Octávka a s přátelským pozdravem mě dovnitř zve přátelská tvář. Nemůžu uvěřit svým očím, když se dozvídám, že mluví česky a že jsme se obě dvě ocitly ve stejné části Irska, ve stejnou dobu a ve stejný čas. Parkujeme před krásným bílým domem s červenými dveřmi, který se nachází za městem v rodinné a poklidné čtvrti. Po chvíli vstupujeme dovnitř a sníh nám křupe pod nohama. Interiér domu je zasazen do levandulového nádechu a královna Molly mě vítá s obezřetným štěkotem. Pejsek je jako třešnička na dortu, tomu krásnému domu, a já jsem oněmělá teplem domova, kterým domácnost dýchá. Můj pokoj je nádherný, a tak nezbývá nic jiného, než podepsat smlouvu, seznámit se se spolubydlící a domluvit na zítřejší ráno stěhování, které je takřka na spadnutí. Následující ráno se za dozvuků bouře stěhuji a nacházím tak domov na další tři měsíce.
Irsko je krásná země a naskýtá skvělé možnosti pro cestování, objevování neobjevených zákoutí Matky Země a dechberoucích výhledů z nebezpečných útesů. Po celý pobyt zde bylo nesčetné množství okamžiků, které se mi v paměti přehrávají jako černobílý film. Chvíle, kdy se za zvuku irské tradiční hudby procházíte po venkově a pejsek se válí na sluncem políbeném koberci, večery, kdy hvězdy září tak silně, že diamanty princezen by si je jednoduše spletly se svými prsteny a momenty, kdy dosáhnete osobního milníku. Dublin Tech Summit 2018 byl přesně ten mezník, kdy dosáhnete nedosažitelného a čas se rozplyne. Nic není důležitějšího, než vaše chvíle a všechno ostatní zapadne přesně tam, kam má. Talk Caseyho Neistata byl jedním z těchto momentů. Příběh chudého chlapce, který přišel do New Yorku aby si splnil svůj sen a z extrémní dřiny a nepracovitějšího člověka v místnosti se stal Youtuber a podnikatel s milionovými obraty. Hlavní je věřit, nepřestat a jít si za svým snem. Čím náročnější budete, tím i déle poběžíte, ale jisté je jedno, cílová rovinka na vás čeká stejně tak, jako na vašeho nejlepšího přítele. Hlavní je jedno, nepřestat.
Erasmus mě stál hodně všeho, ale poskytnul mi nezapomenutelné zážitky, příležitost vycestovat a poznat nové přátele. Především mě ale vytlačil z mé komfortní zóny a to je něco, co je ve většině případů to nejcennější, co vám někdo může dát.
Krásný červenec přeji ☘️
Add in the extras
